Nastavuji navigaci pro co nejkratší cestu, tzn. i se započítáním nezpevněných cest, a tradá. Párkrát mě poslala rovnou někomu do plotu a když jsem se jí snažil vysvětlit, že zde žádná odbočka není, trvala na svém: Doleva, doleva! Po sto metrech si to rozmýšlí a zase: Doprava, doprava! Po půlhodinovém bloudění stojím u závory do vojenského prostotu – vstup pouze v So/Ne a pěšky nebo na kole. Vzdávám to. Nerad bych se ocitnul v situaci pojízdného terče.
Kašlu na navigaci, jedu po silnici do Hořovic a Cerhovic, kde se nechám zase ukecat na jízdu po polňačce mezi remízky, nicméně je to průjezdné. Všude je cítit jaro, příroda pučí a rozkvétá – cestu lemují lány fotovoltaických článků – nádhera, jak to naše zemědělství vzkvétá. Jsem zvědav, jestli z toho někdo uplácá chleba. Projíždím pár zastrčených vesniček a cesta se stáčí do lesa. Pěkně štěrkem vysypaná přechází v lesní pěšinu s modrou značkou. To se mi nechce líbit! Navigace stále přepočítává, až dojde k závěru trasa nenalezena. Musím být kousek od cíle a vracet se nechci. Stroj na tichý chod, plížíme se podvečerním lesem. Naštěstí asi po kiláku značka kříží lesní cestu. Radostně opouštíme jízdu po kořenech, kamení, blátě a snažíme se najít správný směr. Tři až čtyři kiláky rovně a pak jsme v hovně. Kam? Doleva, doprava? Tak doleva! Ajajaj, už jsme zase na modrý. Přijíždíme ke kapli sv. Vojtěcha a pod námi je vidět Mýto. Kdybychom bývali jeli doprava, už jsme v kempu. Tak to byla dobrá zkratka! Dvacet minut po silnici se změnilo na 1,5 hodiny v lese bez Mařenky a s třicetti kilákama na tacháku navíc.
Projíždím si cvičně Mýto a pod kopcem u lesa se v kempu střetávám s Fiffíkem, Vaškem, Petrem a později přijíždí Tatík a Slávek Bombarďák. Ubytování standard, bez blech a jiné havěti, restaurace slabší – v deset nás vymetli a v jedenáct už jsme zalézali do pelechů. V noci jezdily nějaké traktory, ale dalo se to přežít. Ráno snídaně u pumpy, pak přijíždí Map na vykrmené motorce, bo díky tuningu není Gorilla ještě schopna jízdy, a Tatíkův kamarád Petr Transalp. Kolem desáté vyrážíme směr Zvíkovec.
Po cestě se přidává k tlupě Elpe. Má za sebou rušné ráno – několik kilometrů díky ucpané nádrži tlačil a pak se vezl v dodávce k pumpě.
Ve Zvíkovci zastávka, někdo kávu, někdo cígo. raději vyrážím s Petrem napřed, aby ta moje raketa ostatní moc nezdržovala. Vašek říkal směr Skryje, tak asi nejkratší cestou. V Čilé sjíždíme z hlavní mezi chatovou osadu a úzkýma serpentýnama až k Zbirožskému potoku, kde je brod. Ještěže je tady lávka pro pěší a opice jsou tak malé, takže jsme vyvázli suchou nohou i gumou. Skryje – Týřovice a podél Berounky až do hospody u Rozvědčíka, kde stavíme na oběd. Za chvíli přijíždějí ostatní. Nejspíš nejeli zkratkou!
Po obědě pokračujeme společně na Křivoklát, kde se setkáváme s Ivanem a Drákulou, jimž zřejmě nevyšel záměr na Karlštejně. Nechtěli jim ho prodat! Na Konopišti se loučí Fifík a my uháníme směr Mořina a Velká Amerika, kde se točilo pár českých filmů. Loučí se Tatík, Petr Talp a Elpe. Zbytek tlupy to valí na Karlštejn, Srbsko, Beroun. V Berouně zastavujeme na výstavě Jawy. Nejhezčí jsou ale stejně naše stroje.
V Žebráku pohoštění u paní Starostové, káva a výborná bábovka. Příjemné posezení, pokecání. Ani se nechce kopnout do vrtule a vyrazit směr zamračený západ. V Mýtě čeká Zdeněk, který díky bývalým zaměstnancům musí makat i v sobotu, takže vyjížďku nestihnul. Vopice do garáže a vyrážíme do místní taverny s hrůzou, jak to dnes dopadne. Obsluha se vyměnila a s ní i překvapení. Není desítka, jen dvanáctka, ale došel vzduch, takže by tady byla Kofola. Naštěstí se v zápětí vše vyřešilo a pivo bylo. Zorro Mustang si počkal na největší lijavec a až v něm vyrazil k domovu. Samozřejmě přijel jak houba, ještěže krucifix byl v suchu.
Jdeme spát po půlnoci, na střechu chatky bubnuje déšť, kluci ještě něco řeší, ale to nevnímám a odplouvám na obláčku do říše snů.
Ráno je zamračené a vytrvale poprchává. Představa jízdy v dešti moc lákavá není. Naštěstí přestalo, než se všichni vyvalili z pelechů, a po rychlé snídani nastává loučení. Jedu s Petrem a Zdeňkem směr Dobříš a Benešov. Nasazuji vopici plnej, kluci jsou solidární a chválí, jak to hezky jede. V Benešově po kávě u pumpy se loučíme. Jedu už v klídku, už nikoho nezdržuji a nemá cenu držet spotřebu na dvou litrech.
Díky skvělé partě a Vaškovi to byl bezva víkend.
Nějaké fotky ze srazu publikoval Tatík na rajčeti:
Bylo to přesně tak, jak píšeš. Další list do “kroniky”.
Tu tvou GPS bych si někdy půjčil, musí to být “adrenalin”. Prostě řízená cesta do neznáma.
Bezva počtení, chudák Zorro Mustang už se nové přezdívky nezbaví a jen pro upřesnění – Karlštejn a Konopiště jsme viděli dopoledne (nic moc, musely by se dát nové střechy, plastová trojokna, topení a nové rozvody), proto jste na nás na Křivoklátu museli čekat.
Jinak cesta tam ani zpět nebyla nijak vzrušující kromě standardu při zastávkách = “kdo na tom přjel”, “kolik to jede”, “to koupím vnukovi”, “kolik to stojí”, “pěkné, ale musí z toho bolet celé tělo” apod. Ale jel jsem letos na Gorče poprvé a byl to motorkářský orgasmus.
Já to zabalil v sobotu na Americe, bohužel teď nevím, jak přišel Vašek k Zorro Mustangovi. Snad mi to někdo vysvětlí. Jinak můj kámoš na TA je Pavel, stejně jako já, i když jsem vlastně Tatiik…
Někdy na srazu – u pivka Ti to zasvěcení rádi vysvětlí. :-)))