“Volavky, dívej!” máchl Baky rukou kamsi vlevo.
Volavky, volavky, jo, já mám tak akorát náladu na volavky, pomyslím si a ani se neotočím.
No jóó, to vlastně byl ten Turoveckej rybník, bleskne mi hlavou, jak tady šla voda přes cestu, když jsme se v červnu vraceli z Lipna… Pozdě!
Je něco málo před devátou, za chvíli stavíme na tankování.
“Kde to jsme?” začínám se konečně probouzet.
“V Plané nad Lužnicí.”
“Kolik ještě,” zakňourám, “bolí mě záda.”
“Už jen kousek. Čtyři pět kiláků. Planá, Soběslav a jsme tam.”
Vím, že kecá. Bože, jak já ho nenávidím! Když říká pět, bude to tak dvacet nebo i třicet…
“Jak se ti líbil klášter?” snaží se odvést moji pozornost někam jinam.
“Jakej klášter?”
“Santini, za Humpolcem, v Želivi…”
“Přes Želiv se přece nejede,” skočím na špek a až pak mi to dojde. Hm, to byla asi ta objížďka, doluji matné záblesky z paměti.
Teď za sebou máme asi tak 170 kilometrů, vyráželi jsme v pět a vstávali ještě o půl hodiny dříve. Není divu, že mám kompletně zamlženo. Včera mi končila směna v devět večír a než všechno převezmu a zamknu a dojedu domů, je půl jedenáctý. Před půlnocí se do postele nedostanu.
“Nechceš si vzít nepromoky?”
Jak si ksakru mám vzít nepromoky, když už nastartoval a je najetej na výjezdu z parkoviště? No, aspoň že neprší a že zhruba stíháme.

* * * * *

Půldesátá a ve Veselí před penzionem Na soutoku ani noha, v lokále nabito mariášníky. Po chvíli se zjevuje domácí Špulín, přijíždí Fifík a z útrob podkroví se vybatolí tři neforemné chuchvalce šatstva. Petr, Skavit a MaP přijeli už včera a večer se zřejmě zadařilo. Potlapkávání, na nějakou agilnější akci to prozatím nevypadá.

Omyl! Náhlý překotný odjezd. Nestíhám! Naštestí se jede jen k nedaleké pumpě.
A zase stojí a krafají… Já se snad zblázním!
Martin obchází s krabičkou dobrot, jimiž ho vybavila paňmáma. Dobré! Moc dobré! Budu se s ní muset příležitostně seznámit.
“Volal Doktor, že je na cestě, ať na něj počkáme.”
Aha, tak to je ta brzda plynulosti. Jako obvykle jsou přespolní na místě a domácí mají za málo. No ale abych mu nekřivdila, má jen pětiminutovou sekyru. S Ivošem a jeho Bublinou je nás dohromady osm a už nic nebrání vyrazit na plánovanou vyjížďku.
Za pumpou hned doprava na Kardašovu Řečici. Špulín vede. Podařilo se mi ukořistit místo hned za ním a podle Bakyho velmi důrazného doporučení se ho držím jak houno košile. Nevím, jak dlouho mi to vydrží, ale zatím jsem sama se sebou spokojena.
“Jéééééé!”
Uf, dobře to dopadlo! Málem jsem Špulínovi nabořila zadek. Ve zpětném zrcátku Baky významně zdvihá obočí, jakože jsem jelito. Ne, nejsem! Můžu já za to, že ještě ani nejsme pořádně z města a Špulín bez varování náhle zastavil? Copak takhle se vede kolona? Nota bene když má s sebou novicku?
Teď stojí a telefonuje… Aspoň mám čas si vydechnout a sklepat srdce z krku tam, kam patří.

* * * * *

Kardašova Řečice, no vida! “Neraď,” říkával starej Plocek, “není ti šedesát a nebylas v Kardašově Řečici!” Tak teď už tak napůl můžu. Otázka ovšem komu. Teď momentálně nejradši Špulínovi, aby neblbnul, že má za sebou sedm motorek a měl by na to myslet.
No samozřejmě! Na konci náměstí odbočuje vpravo na hlavní, ale na ostatní nepočká. A mně zleva zrovna jede takovej velkej gazík…

* * * * *

Mnich, Ratiboř a sem tam nějaký rybník s malebnou cestou po hrázi. Jen kdyby nebyla tak rozbitá. Takhle nemám ani čas zvednout oči od asfaltu. Matná, Buk a Jindřicháč. Ne, nezastavíme na mostě přes Nežárku s pohledem na hrad, ani u městské brány, ani na poledníku u kostela, ba ani na rynku. Jen za semaforama lízneme Vajgar, kousek do kopce a …
Dolmar? Makita? Jakože tady bude mezipřistání?
“To toho zase uvidím,” vrčím nespravedlivě na Bakyho, “ani zámek, ani kousek města, jen nějaký blbý vrtačky.”
Ví, že jen tak neškodně vymrzuju, a nechce se dát: “Hele, já to nevedu. A nejdem na vrtačky, tady dělá Noha.”
Jojóó, taky to mohli říct hned, že jo? Však Nohajze jsem naposled viděla snad vloni na Šumavě…
A opravdu ho za chvíli společnými silami vytáhnou z díry.
Vítek blaženě kouří za tu chvíli už asi pátou cigaretu a ostatní obskakují jakýsi podivný šlapohyb, který snad Noha sám zkonstruoval. Nic pro mě. Tvářím se ostentativně nezúčastněně a taky je mi trochu zima. Ale po očku sleduju, jak Bakymu – známému milovníkovi mopedů – svítí oči. A když Fifík nasedne a objede kolečko po parkovišti, už se na ten zvláštní silostroj sápe taky.

* * * * *

Z Jindřichova Hradce míříme na jih. Lásenice a tady je v polích ta blbá odbočka vlevo, na tu se z dřívějška pamatuju. Naštěstí nás protijedoucí auta pustila, takže nás zezadu nikdo nesmetl.
Poledne v tom okamžení a je mi zima. Live to ride je sice hezké, ale nesmí člověku kručet v břiše, kterýžto pocit mé žravění nátuře na náladě nepřidává. Bzučím a abych zapomněla, dokola si v duchu opakuju: Yetti zima, yetti zima, yetti zima… Až jsem málem přejela odbočku. Jsme ve Staňkově před rybí restaurací U sumečka.
“Seřaďte se, bude oběd!”
Možná je restaurace až moc vzletné slovo. Tohle je takový zvláštní přístřešek, přes nějž natáhli obří pláštěnku. Dveře na zip, ale uvnitř stojanové plynové hořáky a už jen pohled na ně mi trošku ohřál ruce.
Bedlivě zkoumáme neméně hřejivý seznam denní nabídky na tabuli vedle okénka. Baky se cvičně snaží uplatnit svůj obligátní přiblblej fórek, jestli si vybereme kapra, kandáta nebo cína, což rusovlásce s vykosťovákem v ruce – alespoň podle výrazu tváře soudě – zase až tak vtipné nepřipadá. Stroze se přeptá, cože si pán bude přát k pití, a je vymalováno.
Po dvaceti minutách, co po dvaceti minutách, po dvaceti n-e-j-d-e-l-š-í-c-h minutách mého dosavadního života konečně dostávám vytouženou rybku. Zalévá mě teplo, teplíčko, blaho. Měla-li kostí rybička, neptejte se, nevím. Vdechla jsem ji tak, jak byla.
A tak se také stalo, že se účastníci zájezdu nedozvěděli, jak byl v blízkém Chlumu u Třeboně Baky prohlášen jakýmsi veterinářem za mrtvého.

* * * * *

Dostat se na třeboňské náměstí je poněkud složitější, než by se dalo předpokládat, neboť zvolená přístupová trasa je znenadání zatarasena v průjezdu Hradecké brány probíhajícími stavebními opravami. Objet či neobjet, to je to oč tu běží. Přemítáme. Ale jen chvilku chviličku. Než nám dojde, že se Špulín rozhodl zpestřit nám odpoledne hrou na ježka v kleci. Propasírovat se uzoučkým křivolakým průchodem pro pěší není pro malé opičky zas až takový problém, ale MaPova obvykle útlá Suzanka se náhle ukazuje olbřímým strojem.
Deset centimetrů vpřed, deset vpravo, pět dozadu.
Sundat kufry.
Dvacet dopředu, deset doleva a tak pořád dokola.
Nandat kufry a jsme na rynku.
Mžikem se shodneme na zahrádkovém posezení u cukrárny, mlsáme – Fifík má pocit, že ho všichni sledují – a pozorujeme podezřelý kus staniolu, který leží na horním konci náměstí. Na označení výkopu to nevypadá. Hm, je to zatížené kameny. Že by tady někdo něco sušil?
Teprve při procházce zjišťujeme skutečný stav věci – ono je to uměno – voilà! Zlatavá fólie zatížená šutry a s natištěnými názvy rybníků má nejspíš znázorňovat Zlatou stoku. Maně si vzpomínám na nebohou uklizečku, která z podlahy jisté italské galerie smetla a vyhodila rozdrobené sušenky, aniž by jí došlo, že jde o umělecké dílo. S tím panem umělcem, co si takový necitlivý zásah do svých autorských práv cenil na deset tisíc éček, bych chtěla mít dvojdomek!

* * * * *

Jedeme po široké rovné silnici, snad je to výpadovka z Třeboně na Prahu či co, v každém případě se mi to ovšem moc nelíbí, auta v obou směrech se jen míhají a přestože tu je místa jak na ranveji, předjíždějí tak natěsno, že mi div necvrnkají zrcátkama o ucho. Dalším mezipřistáním má být Rožmberk. Dnes prý probíhá výlov, což je údajně zážitek. Špulín přede mnou žene, jak by měl být taky sloven, sotva se ho držím. Spíš nedržím. Snažím se! Naštestí po pár kilometrech přibržďujeme, počítám, že budeme odbočovat. Na křižovatce stojí chumel lidí a policajti. – Mám z nich fóbii, z pomahačů! Musím být nenápadná! – Už jsme u odbočky, už začínáme zatáčet, ale krajní hluchavka divoce gestikuluje, jakože máme pokračovat rovně. Nevím, co dělat. Špulda sebou tak nějak divně komíhá, jo, je to dobrý, zrychluje, beru taky za plyn. Jééžííši, on brzdí! Tak tak jsem se mu vyhnula. Zastavuji na krajnici, srdce mi divoce bouchá až v krku. V zrcátku vidím Špulína, jak sklouznul z opice a běží zpátky k policajtům. Podle razance pohybu si to s nimi snad chce vyřídit ručně! – Proboha, jen to ne!
Uf, dobře to dopadlo. Sice na tu dálku vypadají jako trhlí hlochoněmí, ale o násilí na jednotlivci či skupině obyvatel nejspíš pro tentokrát nepůjde.
“…sem se ptal na cestu,” utrousil, když se vrátil, “honěj to nějak vokolo.”

A tak se posléze k rybníku Rožmberk přibližujeme z druhé strany od obce Lužnice. Tedy přibližujeme, spíše suneme. Úzkou silničku zcela zabírá plazící se nekonečná řada aut, proti po krajnici pěšáci, kteří se vrací ke svým vozidlům odstaveným v obci. A mezi tím my kličkujeme a snažíme se dostat dopředu, aniž bychom narazili do kočárku či škrábli některé auto. Po čtvrthodině nás konečně pořadatel naviguje na parkovací louku poblíž hráze. Milióny lidí, milióny aut, milióny stánků, řídké blátíčko všude po zemi.
“Kašlu na to, tohle není výlov, to je pouť,” prohlásil Doktor a odfrčel pamětliv toho, že v tuto chvíli stejně neměl někde rajzovat na opici, ale sedět na rodinné oslavě a tvářit se ctihodně.
Ani nám se ten mumraj nijak nepozdává. Vyčurat a pryč.

* * * * *

Naděje. Víra. Láska. A při Dobré vůli taky Měkký a Strakatý. – He? Nějaká čuňárna?
Ba ne, nic obscénního se nekonalo. Jsou to názvy vzájemně sousedících rybníků Nadějské rybniční soustavy, je po Chlumecké druhou největší kolem Třeboně a celkem se mezi obcemi Klec, Frahelž a Vlkov skládá ze 17 rybníků, ty ovšem nejsou tak velké jako Rožmberk, Svět, Horusický a další giganti, největším z nich je Naděje (69 ha), který dává celé soustavě jméno.

Sem jsme z Lomnice přes Klec zajížděli podívat se pod hrází rybníka Měkký na mnohatunový kámen, který sem v době ledové, tj. asi před deseti tisíci lety, přinesl ledovec. Jeho tvar – teda toho kamene, ne ledovce – prý připomíná pohodlné lůžko i s opěradlem. No nevím, školy nemám, ale nějak jsem to v tom neviděla. Prostě velkej oblej šutr v rákosí. Kdyby na něm nebyl vytesán nápis MILENEC, minuli byste ho bez povšimnutí.
Pověst praví, že nedaleko odtud, ve staré hájovně zvané Prkenej, žila mladá hajná, které nebylo přáno povít svému muži potomka. I chodila se léčit do vsi Klec k bábě kořenářce v blahé naději, že jí pomocí nějakého lektvaru vroucí přání pomůže splnit. Cestou z Klece domů pak vídávala mladého baštýře, jak po celodenní těžké práci odpočívá pod hrází rybníka, sedávaje na velkém balvanu. Jednoho krásného dne se mladá hajná baštýřovi se svým trápením svěřila a jak to tak bývá, najednou šlo všechno i bez báby kořenářky a snad prý těch potomků bylo i vícero.
Mladý baštýř už zde nesedává – kámen osiřel, ale podle pověsti je i přesto nabit takovou energií, že stačí na něm postát, myslet na tajnou lásku a vše je předem splněno… Úspěch je prý zaručen… Stářím a názvem kamene… Prý… Jo, jo, pověst je pověst, kdyby to bylo tak jednoduchý… Ale co, však už mi je skoro padesát, přece se nebudu spoléhat na nějakej přerostlej kačírek…

* * * * *

U Vlkovského rybníka uděláme společné foto, podíváme se na spousty bláta na dně vypuštěného Horusického a teď už nás chválabohu čekají jen pečená kolínečka. Asi s nima přestanu jezdit, furt mě jen mučej hlady!

* * * * *

Slunečné nedělní ráno, rozjíždíme se k domovům. Nás s Bakym ještě čeká konzultační zastávka v Plané. Kousek za Veselím nás předjíždějí Vítek s Petrem. Jedou piánko, vyhlídkově. Chytám se za ně, že pojedeme kousek spolu. – Hůůůůůůůůůuuu… – Hmmm, nepojedeme, Bakymu už zase došel benzín, pražáci mizí v dáli. Tak zase někdy příště! Teda jestli zlepšíte proviantní logistiku!