Kdo nějaký čas jezdíte na motorce, dobře víte, že laická veřejnost k vám upře svoji pozornost nejčastěji otázkami kolik to jede, kolik to stojí, jestli jezdíte na srazy a jestli jste členem klubu. Ti, co odsledovali televizní seriál Sons of Anarchy, přitom mají představu desperáta, který žere děti, ostatní úchyla, který neví, co se v jeho věku pro slušného občana patří. Faktem ovšem je – aniž by to jedni či druzí věděli – že motorkáři jsou národ družný a rádi se spojují se stejně postiženými jedinci ke společným hrám.
Proto jsou různých motorkářských organizací, spolků a klubů na světě i u nás stovky a tisíce. Budeme-li se snažit je dělit podle nějakých kritérií, zjistíme, že jednotný pohled je takřka nemožný a různá hlediska se často i prolínají. Podle přístupu k členství jsou některé otevřené všem zájemcům, jiné si svoje členy vybírají. U některých je členství možné až po prokázání žádaných kvalit, značné trpělivosti a loyality. Některé spolky a kluby sdružují příznivce a majitele jen nějaké určité značky nebo typu motocyklu, jiné na to nehledí, ale zase fungují na územním principu nebo příslušnosti k určité sociální skupině či zaměstnání. Řada z nich je komerčních a za členství v nich se platí. Mnoho klubů “vzniká na internetu” a jejich “členové” se vzájemně často ani neznají, žádné společné akce nepořádají a v podstatě je to jen určitý druh diskusního fóra či chatu. Naopak jiné kluby neznají prakticky jinou formu komunikace než osobní rozhovor a internet považují za cosi pro pravověrné motorkářství nepatřičného.
Pokusme se tedy podrobněji zmapovat, s jakými kluby se můžeme setkat, a to aniž bychom si činili nárok na téma vyčerpávající traktát:
Značkové kluby
Pokud běžné užívání něčeho přeroste v zájem, začne se příznivec onoho čehosi poohlížet kolem, aby zjistil, s kým by bylo možné vyměnit si informace, společně řešit problémy a posléze i plánovat společné akce a společně se bavit. To je prvopočátek každého spolkového života a ani motocyklisté, ani motorkáři nejsou výjimkou. Různé kluby, sdružení a spolky vznikají prakticky od té samé doby, kdy se na nějakém území motocykly rozšířily, přičemž obvykle tyto kluby sdružovaly majitele konkrétní značky. V této souvislosti za zmínku stojí např. nejstarší existující klub sdružující majitele motocyklů Harley Davidson, kterým je v roce 1928 založený Harley Davidson Club Praha.
Tradice společenství vázaných na značku přetrvaly až do (post)moderní doby a dnes je různých klubů, které sdružují majitele určitých typů a značek motocyklů, na světě nepočítaně.
Některé z nich jsou natolik skalní, že jejich členové uznávají jen motocykly vyrobené v určitém období, část z nich se pak zabývá motocykly, jejichž výrobci již ani neexistují. Ač je to naprosto nelogický postoj, řada značkových klubů naprosto ignoruje jakékoliv jiné značky nebo přinejmenším značky “konkurenční”, a to i přesto, že klub sám komerční aktivity nevyvíjí.
Mnohé kluby určují pro akce svých členů zvláštní pravidla a pro nezávislé a nezaujaté pozorovatele může být chování těchto klubů poněkud záhadné a méně pochopitelné. Lze se tak kupříkladu setkat s akcemi, jež jsou určeny výhradně pro majitele konkrétní značky nebo typu motocyklu a nikdo jiný vítán není, účastníci s jinými typy motocyklů připuštěni nejsou, případně jsou oddělováni a není jim umožněno parkovat na stejném místě apod. V posledních letech je patrný poměrně výrazný ústup od striktního omezování akcí na konkrétní značky, protože tím se tyto kluby izolovaly a jejich členové tak byli méně vítaní jinde. Nicméně určitá opatrnost a informovanost je vždy na místě, protože ne vždy je účastník na “nesprávném” typu motocyklu vítaným hostem, a to jak ze strany pořadatelů akce, tak ze strany ostatních účastníků, kteří si na své “jedině pravé značce” zakládají. Pravdou je, že tato segregace je patrná zejména u nás a zahraniční akce v Evropě, s výjímkou těch skutečně tradičních s omezenou účastní přímo na pozvánkách, bývají naprosto odlišné a organizátorům i účastníkům je srdečně jedno, na čem kdo jezdí. Věřte, že obavy, které pramení z našich domácích zkušeností, cizinci obvykle nechápou jsou jim doslova pro smích.
Pro úplnost je třeba doplnit, že zcela jiná je situace v USA, jejíž vysvětlení jde však nad rámec tohoto článku a proto ji ponecháme stranou.
Výraznou entitou mezi značkovými kluby jsou ty, které jsou podporované výrobci a nebo alespoň silnějšími či monopolními prodejci.
Není divu, kluby, které sdružují majitele konkrétní značky motocyklů, jsou více či méně určitým druhem reklamy. Proto jsou, jak již bylo řečeno, jimi často přímo podporováni nebo sponzorováni. Což nemusí být na první pohled zcela zřetelné, ale někdy takový klub poznáte snadno, má-li přímo v názvu slovo “owners”. Pokud se i tady přidržíme značky HD, je asi nejvýraznějším reprezentantem sponzorovaného komerčně organizovaného klubu u nás Harley Owners Group, tzv. HOG. Pokud si koupíte nového Harleye, máte na nějaký čas členství zdarma, pak ovšem již musíte pěkně každý rok zaplatit ne-symbolický příspěvek. Za to se firma HD, která HOG sponzoruje, postará, aby vám dostatečně zblbla hlavu. Začne to tím, že budete nekontrolovaně vykřikovat něco o jedině pravé značce motocyklů a skončí HD sedátkem na vaší toaletě a slipy se znakem HD ve vašich kalhotách.
Ano, asi je to povrchní a neupřímná komerčnost čpí na všechny strany, ale své ovoce to bezesporu nese. Což jako v Milwaukee vědí stejně dobře i u BMW, u Moto Guzzi a jiných.
Motorcycle Cluby, MC nebo taky emsíčka
MC kluby jsou jedny z nejstarších klubů jako takových. V zemi jejich vzniku a největšího rozvoje, tedy v USA, jich existuje obrovské množství a zpravidla se vzájemně vyhraňují. Jejich vzájemné vztahy oscilují mezi relativně přátelskými až po vyložené nepřátelství.
Obecně platí, že MC kluby jsou diametrálně odlišné od všech ostatních morkářských organizací, řídí se svými vlastními pravidly, mají své vlastní tradice a zvyky a prostě žijí svým vlastním životem, často i za hranou zákona. Proto se můžete setkat s označením outlaws či 1%er.
Do těchto klubů jsou přijímáni pouze muži, žena se až na naprosté výjimky členem stát nemůže. Členové nejsou přjímáni automaticky, ale musí si své členství zasloužit. Přijetí předchází velmi složitý výběr a často dlouhá zkušební doba, přičemž neexistuje rovnost mezi členy a čekateli. Ve své podstatě je platforma MC klubu pro své členy druhým domovem, ne-li často tím prvním. Na druhou stranu klub očekává bezmeznou oddanost svých členů i čekatelů a zejména v USA je řada MC klubů podobná spíše gangům. Biking and Brotherhood. Členové těchto klubů jsou pro své barvy, (Rozuměj: Klubové označení nošené na oděvu – obvykle trojdílná nášivka na zádech vesty, jejíž součástí je rocker a nápis MC; nekupuje se, ale dostává za zásluhy a není na ní automatický nárok.), schopní udělat cokoliv a vědí, že se celý jejich klub za ně kdykoliv postaví a podpoří je, ať už jsou nebo nejsou v právu.
Jakýmisi mentory – lze-li užít toho slova významu – celé MC scény jsou čtyři největší americké kluby. (Jistě každý něco četl nebo slyšel kupř. o Hells Angels…) Ty mají své organizace po celém světě a spousty dalších klubů sympatizuje a podřizuje se některému z nich.
Jak bylo řečeno, tyto kluby mají své tradice, řády a pravidla, kterými se řídí a obhajují je za každou cenu. Za každou je myšleno doslova a to zejména v USA, kde nelze považovat za výjimku, že např. zabití jednoho svého člena trestá klub zabitím čtyř členů provinivšího se konkurenčního klubu. Je to drsný svět, s nímž se Evropa srovnat nedá.
Přesto se lze až zbytečně často setkat s tím, že se zejména menší kluby snaží třeba chováním a oblékáním napodobovat tradice a zvyklosti MC klubů, což se pochopitelně skutečným MC klubům nelíbí a může vést až k násilnostem.
MC kluby jsou svět sám pro sebe a v každém případě je nutné vzít v úvahu skutečnost, že existují již déle než 70 let, řídí se teritoriálními pravidly a jejich zvyklosti a pravidla jsou tvrdá a jejich členem se může stát jen málokdo. Nemá smysl si nalhávat, že všichni jejich členové mají stejné názory, řada z nich má představu, že jakékoliv jiné kluby, zejména ty otevřené všem, jsou vlastně jejich konkurence a nemají je v oblibě, řada dalších vůbec neví nic o existenci desítek a stovek jiných klubů a všechny jejich členy považují když ne přímo za nepřátele, tak rozhodně ne za někoho, kdo jim stojí za pohled. V každém případě se zejména v cizině vyplácí být obezřetný, nebrat jejich varování a doporučení na lehkou váhu a zapomenout na existenci jakékoliv férovosti, logiky nebo smysluplnosti chování v daném okamžiku. Pokud vám deset ozbrojených členů amerického gangu říká, že máte sundat bundu s vašimi nášivkami, tak se vyplatí je poslechnout bez ohledu na to, že si myslíte, že neděláte nic špatného, když se “v jejich teritoriu” jen tak procházíte nebo projíždíte.
Tím samozřejmě není implicitně řečeno, že by členové tuzemských MC klubů neměli rádi jiné motorkáře a motorky, ale vždy je dobré vědět, že ne všichni musí nutně všechny ostatní tolerovat.
Menší kluby napodobující MC
Menších klubů, zejména regionálních, jsou opět desítky, stovky a celosvětově asi tisíce. Typické pro ně je napodobování chování, oblékání a zvyklostí typických pro skutečné MC kluby. Dále pořádání akcí, které se snaží MC akce napodobovat. Nemá smysl přesně definovat, jak takové kluby poznáte, ale obvykle stačí podívat se na jejich členy nebo na jejich webovské stránky, pokud je vůbec mají.
Pokud si jejich členové říkají “bratři”, provozují nějaký bar nebo jinou formu klubovny, pořádají sraz a jejich členové nosí více či méně zdařilou napodobeninu “barev” našitou obvykle na rozdrbané džínové vestě mezi desítkami dalších nášivek, často doplněných kříži a jinými “typickými” symboly, je nade vší pochybnost, že máte co do činění s klubem této kategorie. Složení strojů a jejich technický stav obvykle umožňuje skutečně cesty v délce maximálně desítek kilometrů, delší či zahraniční cestování je výjimkou a účast na různých srazech berou téměř za povinnost.
Pochopitelně i tyto kluby mají své místo a nic proti nim, ovšem rozhodně je potřeba vědět, že dnes málokterý z těchto klubů skutečně riskuje vážné problémy a používá skutečné “barvy” a jen naprostí šílenci by si našili na záda nápis MC nebo teritoriální nášivky (rockery) do kruhu, pokud by nebyli skutečným MC klubem. Odlišná situace je v zahraničí. Kupříkladu v Německu nebo i na sousedním Slovensku, kde si za zádech skutečně kdokoliv vozí téměř cokoliv.
V zásadě bývají mezi těmito motorkáři lidé, kteří mají zájem o určitý životní styl, často nemají jinou alternativu nebo peníze na cestování a mnohdy je baví víc “klubová zábava” a srazové aktivity, které nahrazují vesnické zábavy se stejným principem – někam vyjet, ožrat se, eventuálně udělat nějaký brajgl a ukázat se jako tvrďáci, vyspat se z kocoviny a nějak dojet domů.
Zajímavé je, že tyto principy jsou docela dobře vidět i v zahraničí, bez ohledu na to, jestli členové těchto miniklubů jezdí na staré Jawě 350 upravené na “čopra” nebo na drahé japonské motorce. Najdete je obvykle i v horkém letním dnu u piva, potící se v koženém oblečení s nezbytnými stylovými ozdobami, které “k motorkám patří” a nakonec vždyť je to tak – pokud se zrovna nestanete cílem jejich provokace – v pořádku.
Cestovatelské a riding kluby
Skutečných touringových klubů existuje na světě mnohem méně, než kupříkladu značkových klubů. Mototuristika je v poslední době tak trochu na ústupu přesto, že počty prodaných nových strojů neustále stoupají. Lidé nemají tolik času na cestování, nechtějí obětovat pohodlí za volnost. Svou roli hraje i ekonomika a určitý individualismus motorkářů-cestovatelů, kteří mnohdy nemají potřebu se kdekoliv sdružovat.
Třeba to nebude každému připadat úplně uchopitelné, ale do tého kategorie musíme zařadit i vyloženě komerční organizace, které organizují mototuristické akce v rozsahu několika dnů až týdnů. Členství je vždy řádně (za)placené. Ale zase pro vás někdo uspořádá přejezd USA, Mexika, nebo Nového Zélandu, aniž byste se museli o cokoliv starat. Nebo se naopak motorkáři z USA podívají na několikatýdenní přejezd všech dostupných alpských průsmyků.
Členové těchto organizací mají určité výhody, slevy a na omezených akcích přednostní možnost účasti, ale vše je komerční a tedy pořádané za účelem vytvoření zisku. Na druhou stranu se účastníci těchto akcí nemusí o nic starat, organizátoři pro ně zařídí naprosto vše – motorkami a jejich technickou připraveností počínaje, ubytováním a zábavou konče.
Podobné akce se pochopitelně dají uspořádat i v rámci nekomerčních klubů, pokud se najde dost těch, kteří jsou ochotni obětovat svůj čas a úsilí ve prospěch celku. Však to nemusí být hned cesta napříč Evropou, stačí odpolední vyjížďka kolem komína. Signifikantním znakem ale je důraz položený na jízdu jako takovou, v duchu hesla, že jízda je cílem. Klub, který je takto orientován, pak lze směle označit přídomkem riding. (MMC právě takovým klubem je!)
Sportovní kluby
Již z názvu plyne, oč tu běží. Avšak nejde jen o ryze závodní týmy, mezi sportovní kluby je potřeba zařadit všechny kluby, včetně těch cestovatelských, v nichž je vzájemné soutěžení členů či soutěžení v rámci nějakých seskupení, zemí apod. tou hlavní náplní činnosti. Počínaje enduro týmy a konče třeba závody amatérských dragsterů, počítejme ke sportovním klubům např. i cestovatelské kluby, jejichž členové se snaží nasbírat co možná největší počet bodů, které získávají za účast na akcích pořádaných po celé Evropě. Všechny tyto kluby spojuje nějaká sportovní aktivita a neměly by v tomto výčtu chybět.
Internetové “takykluby”
Donedávna byl rozvoj klubových aktivit víceméně omezen regionálně, což souviselo s efektivitou a rychlostí vzájemné komunikace. Pokud k sobě neměli členové zeměpisně blízko, byli odkázáni zpravidla pouze na tištěné materiály a jejich distribuci. Toto omezení padlo s masivním rozvojem internetu. Domluva principů, společných akcí nebo jakýchkoliv dalších záležitostí se díky němu stává okamžitou a dostupnou záležitostí nejen v regionu, ale v rámci zemí i kontinentů. Internetové konference, chaty a E-mail vedou ke zrychlení a zlevnění komunikace a z principu usnadňují domluvu mezi členy.
Paradoxně to ovšem vedlo i k tomu, že prostředek začal být někdy zaměňován za cíl a mnozí začali považovat sami sebe a ostatní lidi sdružené kolem nějakého diskusního serveru za klub, což je ovšem zásadní omyl.
Jakýkoliv klub je ve své podstatě založen na sdružení ke společnému pěstování nějaké činnosti. Je-li touto činností tlachání na internetu, prosím, nic proti tomu, ale pak to není motorkářský, ale internetový diskusní klub.
Na rozdíl od něj však motorkářský klub vykazuje určitou pravidelnost aktivit a co hlavně, tvoří jej lidé, kterí se vzájemně osobně znají a jezdí spolu. Pokud si pouze o motorkách povídají někde na síti a často se ani vzájemně neznají, není to klub! I když se tak může tvářit s odkazem na to, že se účastníci diskusí z internetu znají. Znají?…
Když se budete snažit tenhle rozdíl vysvětlit, někdo se vás určitě zeptá, co máte proti internetu. A v tom je právě jádro pudla – v určitém zbožštění, nadřazení a socializaci internetu. V nepochopení, že jde o záměnu cesty a cíle.
Jakýkoliv klub přece může používat internetovou diskusi pro vzájemné sdělování informací. Zdůrazněme, že může, ale pochopitelně nemusí. Dost možná, že vesnický klub tvořený deseti motorkáři, nebude pro komunikaci potřebovat vůbec nic a prostě se domluví večer v hospodě nebo na návsi. Naopak mezinárodní klub, který má tisíce členů různě po světě, musí nutně řešit takové věci, jako je informace pro členy, novinky, pozvánky na akce nějak efektivně a hlavně rychle. Tradiční metodou je pochopitelně písemná komunikace, tištěné pozvánky, vydávání klubového tištěného věstníku, zpravodaje nebo časopisu a pravidelné schůze, prezidentské meetingy, avšak internet velice zkrátil komunikační prostoje a do značné míry usnadnil domluvu, takže například uspořádání celorepublikové akce dnes nedá příliš mnoho práce a času i bez osobní domluvy organizátorů.
Internet pochopitelně změnil spoustu věcí a tak dnes najdete na netu desítky a stovky “takyklubů”, včetně “značkových”, které nějakým způsobem sdružují majitele určitých motocyklů nebo obecně motorkáře. Někdy i pořádají nějaké společné akce, ale není to podstatná část jejich existence. Často to bývá kombinováno s komerčními záležitostmi, propagací nějakého média, proužkovou reklamou, inzercí apod.
Rozdíl mezi skutečnými kluby a těmi internetovými není někdy na první pohled úplně jasný. Dobrým vodítkem je existence webovských stránek s fotkami ze společných akcí. Pokud taková stránka neexistuje, nebo je nahrazena stránkami s fotkami jednotlivých členů nebo často jen jejich motorek, buďte si jisti, že jde nanejvýš pravděpodobně o nějakou formu virtuálního takyklubu.