Setapouch

Setapouch! Sobý hnusec!
Továrník zbledl, to mu opravdu ještě nikdo neřekl!
Na tuhle epizodu ze Saturnina, půvabné knížky Zdeňka Jirotky, a zejména na větu: “Jistě znáte onen pobuřující pocit, který ve vás vznikne, vykládá-li vám někdo události ne tak, jak se opravdu zběhly, nýbrž tak, jak se mu to hodí do krámu, a předpokládá s urážlivou jistotou, že mu uvěříte.“, si vzpomenu vždy, když je mi předkládáno cokoliv, o čem buď z logiky věci mohu předpokládat, anebo dokonce předem vím, že to není pravda.

[Viz box dole pro ty, kteří nevědí, ale vědět chtějí, z čeho cituji.]

Je to téměř dva roky, co jeden z našich věrných kamarádů podlehl momentálnímu silnému rozhořčení nad stavem věcí opičích a rozhodl se dát průchod svému radikálnímu pohledu prostřednictvím textu na tehdejším webu Monkey Gorilla Owners Clubu, aniž by vzal v potaz, že alkohol nebývá ten nejlepší rádce, a to ani o Velikonočním pondělí, které zrovna tehdy bylo. Mám za to, že i to byla příčina, proč vztek či lítost vystřídal pocit naprosté marnosti, proč svůj příspěvek smazal dříve, než si jej mohl kdokoliv přečíst, a proč v tom náhlém hnutí mysli zároveň překotně smazal zřejmě i to, co nechtěl. Dospělým mužům je to zcela pochopitelné, neboť i jim samým se občas v souvislosti s chlastem nějaká podobná lapálie přihodí, proto nevidí nastalou situaci nijak katastroficky, zvlášť když se pachatel postaví ke svému prohřešku čelem, nevymlouvá se a když je náprava pomyslných škod ve všech ohledech jednoduchá.

V tomto případě stačilo vzít zálohu – zřejmě by bývala stačila i jen její část – a provést záplatu, tedy zcela běžný rutinní administrační krok.
Nestalo se.

S velkým humbukem byl pachateli naopak přičten na vrub zlovolný, plánovaný a cílený úmysl. I to by bylo vzhledem k lidské povaze do jisté míry pochopitelné, ve vzteku kolikrát člověk, řekne i to, co nemusel, znáte to. Jenže ani na tom nebylo dosti. Několika z těch, kteří sami sebe považovali za špičky MGOC, bylo veřejně řečeno, že došlo k nevratnému poškození struktury webových stránek, takže funkční zůstala pouze malá část, a to ještě tak špatně, že nemá cenu ji jakkoliv opravovat.
Setapouch! Co jste to řekl?!
Ano, to je přesně ten okamžik, kdy je v podtextu žádáno, aby rozum byl nahrazen vírou.

Každý, kdo se kolem webu motá trochu víc než jen jako prostý uživatel, vám řekne, že je vysoce nepravděpodobné, aby osoby, jež požívají rozšířených přístupových práv moderátora, mohly zasahovat nejen do obsahu stránek – K tomu přece moderátor je, že? – ale i do struktury zdrojového kódu, natož do samotného jádra. Něco takového je prostě blbost a nikdy jsem se s něčím podobným nesetkal. Nemám sebemenší důvod věřit tomu, že by Marty jako webmaster kohokoliv nepovolaného ke zdrojáku pustil. Když kvůli ničemu jinému, tak prostě proto, že každý neodborný zásah by mu pak zbytečně přidělával práci. Přesto bylo opičákům předkládáno k bezvýhradnému uvěření, že tomu tak bylo.

No dobře, jsme jenom lidé se všemi vadami a slabostmi a i taková báchorka by snad byla pochopitelná, když vezmeme v potaz, že v čele MGOC panovala, slušně řečeno, rivalita a že už dávno před oněmi nešťastnými Velikonocemi se v diskusním fóru záhadně ztrácely příspěvky, jejichž obsah nebyl vůči pomazaným právě pochvalný. Pak by účel světil prostředky a nastalé situace nejspíš mělo být využito ke krokům příštím. Je to poněkud flagrantní teorie, nicméně je celkem nadbytečné se jí dále zabývat, přestože průběh věcí příštích – přechod webu MGOC na ryze komerční bázi, vznik nových stránek monkey-gorillamoto.cz - čili defacto rozdělení do dvou nezávislých entit, jí dává za pravdu.

Podstatné je, že staronové sdružení Monkey-Gorilla Moto Klub samo sebe deklaruje jako “klub příznivců motocyklů Monkey, Gorilla, Dax a jim podobné”, (přepisuji doslova včetně syntaktické chyby), a že na již zmíněném webu monkey-gorillamoto umístilo řadu článků, které byly původně napsány pro bývalé stránky MGOC a tamtéž také publikovány. Z toho vyvozuji, že se MGMK cítí být následníkem MGOC. I očekával jsem, že po kopiích článků bude následovat překopírování i dalšího obsahu na novou platformu, zejména diskusního fóra, jež obsahovalo několik tisíc příspěvků a pro mnohé opičáky bylo cenným zdrojem informací. Po půl roce od reinkarnace prvního z historických článků se však zdá, že obsah starého fóra asi obnoven být nemá, nebo na to nejsou síly, případně ani schopnosti.

Proto jsem se rozhodl, že původní fórum obnovím sám. Tedy abych byl přesnější, obnovím pouze tu jeho část, jež obsahuje relevantní informace. Na bezbřehé tlachy pavlačového rázu je škoda místa na serveru a do jejich obnovy se nemá smysl pouštět, to by byla ztráta času.

Čímž se konečně dostávám k meritu svého rozplizlého povídání: Ode dneška máte v diskusním fóru k dispozici značnou část diskusní historie z bývalého webu MGOC. Povětšinou jde hlavně o příspěvky týkající se úprav a techniky. Aby nedošlo k mýlce nebo případnému obvinění z nedovoleného užití, jsou veškerá tato diskusní vlákna pro přidávání dalších příspěvků uzamčena a v záhlaví takto zřetelně označena:

Označení historických vláken fóra

Udělal jsem to, protože věřím v užitečnost. Ať vám slouží ku zdaru!


Budiž chvála internetu – když víte jak, najdete všechno. Třeba obnovíte něco, co je dávno smazané, třeba pohledem do zdrojového kódu zjistíte, že tím zpropadeným škůdcem nebyl onen koledník pod vlivem, o němž je řeč výše, ale někdo úplně jiný – ten, kdo nedohlédl důsledků a vnitřních vazeb kódu a bez rozmyslu mazal oprávnění ve chvíli, kdy se parta začala dělit na hochy, co spolu mluví, a ty ostatní.

Představte si, že máte trezor a jediný klíč svěříte své milované. Když se milovaná stane nemilovanou, musíte jí ten klíč zase rychle vzít. Vzít, ale v žádném případě třeba ze vzteku zahodit. Když to uděláte, máte problém! Nejste-li kasař nebo zámečník, do trezoru se nedostanete. Nechcete-li vypadat jako blbec, pak nezbývá, než jej prohlásit za poškozený a neopravitelný. Není to sice úplně přesné přirovnání a kulhá jako všechny alegorie, nicméně je namístě se ptát, zda za to tzv. nevratné poškození starého webu nemůže náhodou jen prachobyčejný diletantismus.

Každý člověk může udělat chybu, v případech, kdy se nejedná o jeho vlastní profesi, pak tuplem. Ale hodit to na někoho jiného?! No dovolte!
 

* * * * *

 
KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ – SATURNINŮV DOPIS
“Bohdá, že žízní nezahyneme!”
Úryvek ze společenského románu
Jak to bylo doopravdy
Pan Dále, poker a co z toho vzešlo
Běda spisovatelům
Vážený pane!
Váš pan dědeček mne žádal, abych Vám napsal něco bližšího o práci, do které jsme se nyní společně pustili, a dovolte tedy, abych Vám úvodem řekl několik slov.
Snad se Vám bude náš záměr zdát pošetilý a budete se tázat, proč to vlastně děláme. Mohl bych Vám odpovědět, že tak činíme v zájmu lidstva a kultury, ale to je nabubřelá fráze, v jejímž jménu bylo už napácháno mnoho zla. Vysvětlím Vám to tedy jinak.
Jistě znáte onen pobuřující pocit, který ve Vás vznikne, vykládá-li Vám někdo události ne tak, jak se opravdu zběhly, nýbrž tak, jak se mu to hodí do krámu, a předpokládá s urážlivou jistotou, že mu uvěříte. Byl to právě tento pocit, který naplnil pohár naší trpělivosti a který nás, Vašeho dědečka a mne, přinutil, že jsme vytáhli do boje proti spisovatelům.
Kdysi jako chlapec četl jsem dobrodružnou knížku pro mládež a moje dětská důvěřivost a víra ve skutečnost autorova příběhu byly podrobeny tuhé zkoušce.
Četl jsem o ztroskotání lodi, při kterém se několik lidí zachránilo na malém ostrově. Měli s sebou také malé dítě, asi šestileté. Hned ze začátku pojali podezření, že ostrov nebude oplývat pitnou vodou, klesali na mysli, a tu to dítě proneslo větu, po jejímž přečtení jsem měl dojem, že je to nejúžasnější věc v celé knize. To pachole totiž pravilo: “Bohdá, že žízní nezahyneme!”
Jsou dvě možnosti: Buďto si to ten pan spisovatel takhle vymyslil, což je neuvěřitelné, nebo to dítě opravdu tak řeklo, a to je ještě neuvěřitelnější.
Šestileté dítě, které říká: “Bohdá, že… atd.”, je totiž zjev z říše strašidel, hroznější nežli bezhlavý hrabě, bílá paní nebo baskervillský pes, a jsem přesvědčen, že jenom ta okolnost, že se to všechno odehrávalo na maličkém ostrově, zabránila ostatním trosečníkům, aby se od toho dítěte nerozprchli na všechny strany, křičíce hrůzou.
Tenkrát jsem poprvé pojal nedůvěru k pravdomluvnosti autora příběhu a během dalších let jsem dospěl k názoru, že tvrzení obsažená v románech, novelách a povídkách je nutno přijímat velmi skepticky. Od celých velikých koncepcí až do nejmenších detailů.
Jistě jste si již všiml, jak často v románech mladí muži a někdy i energické dívky vysunují výbojně bradu kupředu. Vyzývám kohokoliv z tisíců čtenářů, aby přistoupil k zrcadlu a vysunul bradu kupředu. To, co tam uvidí, nebude mladý muž s výbojným výrazem ve tváři, nýbrž jakási přiblblá opice. Z toho plyne, že výbojné vysunování brady kupředu je vyložená pitomost, a je dobře, že ve skutečnosti to nikdo nedělá.
Autoři často tvrdí věci, které člověk se zdravým rozumem nemůže považovat za pravděpodobné, ale v knize je to, jak se říká, černé na bílém a konec. Považovali jsme s Vaším panem dědečkem tento stav za nesnesitelný, a abychom zabránili nezodpovědnému překrucování fakt, na které si páni romanopisci zvykli, zařídili jsme si “Kancelář pro uvádění románových příběhů na její pravou míru”. Tato instituce pracuje takto: Čtenář, který nedůvěřuje, obyčejně právem, některému autorovu tvrzení, pošle naší kanceláři příslušný text a obdrží naprosto přesné a pravdivé informace, jak se příběh udál ve skutečnosti. Dovolte, abychom Vám posloužili ukázkou. Podrobili jsme šetření tuto část známého společenského románu:
Továrník Dubský seděl ve své přepychové pracovně a přivítal účetního Slámu chladně. Jeho kulaté oči dívaly se na úředníka bez vzrušení a občas se obrátily na ciferník onyxových hodin na psacím stole.
Na popelníku ležel zapálený doutník a namodralá pentlička kouře klidně stoupala ve vyhřátém vzduchu. Celá osobnost továrníka Dubského byla v tu chvíli zosobněním klidu.
Zato účetní Sláma byl rozčilen k zalknutí. Krev mu bušila ve spáncích a chvěl se na celém těle. Právě se dověděl, že továrník chce provdati svou dceru za bankéře Wilda, a byl tím tak rozrušen, že se obával začít mluvit. Měl pocit, že nedokáže vyslovit souvislou větu. Toužil udeřit do té klidné tváře za stuhou doutníkového kouře, toužil křičet, říci konečně všechno, co si o tom všem myslí.
Dubský seděl a vypadal, jako by neměl tušení o bouři, která Ivanem Slámou zmítala. Ještě chvíli bylo dusné ticho a pak účetní vykřikl:
“Jste padouch!”
Továrník pomalu povstal a ledovým tónem se ptal: “Co jste to řekl?”
“Jste padouch!” vykřikl Ivan znovu, a jako by tím výkřikem uvolnil stavidla všeho, co se mu v duši nahromadilo, vrhal Dubskému do tváře celé chomáče prudkých vět rychle a vášnivě, jako by se bál, že bude umlčen dříve, než bude moci vykřičet všechno, co chce říci. Příval slov udeřil na pentličku doutníkového kouře tak, že poplašeně zavlála, ztratila souvislost a trhala se v malinké šedavé obláčky.
“Jste hnusný sobec! Vaše dcera miluje mne a vy ji ženete do nešťastného manželství jenom proto, abyste penězi bankéře Wilda zachránil továrnu, kterou jste svým rozmařilým životem přivedl na pokraj katastrofy. Chcete obětovat své dítě, ale já to nedovolím! Slyšíte, já to nedovolím!”, křičel Ivan a udeřil pěstí do továrníkova psacího stolu, až onyxové hodiny poskočily. Továrník Dubský zbledl. Tohle mu ještě nikdo neřekl.
Měli jsme jakési pochybnosti o tom, že se výstup mezi továrníkem Dubským a účetním Slámou odehrál tak, jak to bylo popsáno v románu, a naše “Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru” k tomu zjistila toto:
Továrník se nejmenoval Dubský, nýbrž Mikulka. Bůhví proč někteří autoři musí míti samé Dubské, Jánské, Skalské a Lipské, a zbláznili by se, kdyby se hrdina jejich knihy jmenoval, řekněme, Slepička. Je pravda, že továrník přijal účetního chladně, a není na tom nic divného. Není zvykem, aby zaměstnavatel, který vidí svého účetního mnohokrát za den, vypukl při jeho příchodu v halasení jako: “Ale jejejeje, kam to zapsat, to jsou k nám hosti! Příteli! Buďte vítán! Čemu mám děkovat za potěšení z vaší návštěvy?” a podobně.
Také je pravda, že účetní Sláma byl velmi rozčilen, ale tím pravdivé údaje končí a všechno ostatní se ve skutečnosti odehrálo docela jinak.
Obavy Ivana Slámy z toho, že nedokáže ze sebe vypravit souvislou větu, byly oprávněné. Již od mládí trpěl tím, že v rozčilení komolil slova a věty a měl velmi nepříjemné vzpomínky na školní léta, kdy, jsa rozrušen, pletl jména panovníků, překusoval letopočty a vyrážel ze sebe neuvěřitelné názvy chemických sloučenin, přičemž se celá třída i s panem učitelem srdečně zasmála.
Také tentokrát ochromilo rozčilení jeho vyjadřovací schopnosti a on k opravdovému zděšení továrníka Mikulky zařval: “Setapouch!”
Po tomto slově se šéf zvedl z křesla a udiveně se ptal: “Co jste to řekl?”
Účetní, rudý rozčilením i lítostivým vztekem nad svým dřevěným jazykem, volal: “Setapouch! Sobý hnusec!”
Továrník opravdu zbledl. Tohle mu ještě nikdo neřekl. Věděl sice, že účetní je člověk potrhlý, ale netušil, že by se mohly dostavit záchvaty takového druhu. V duchu přemítal, nemá-li zavolat záchrannou službu. Potom se pokusil Ivana Slámu uklidnit sám a podařilo se mu to natolik, že rozčilený účetní přestal zuřit a dal se do nervózního pláče. Nakonec to skončilo delším proslovem pana Mikulky, ve kterém Ivanovi vysvětlil, že má dcery dvě. Starší Olga se provdá za bankéře Wilda, a to nikoliv z vůle otcovy, nýbrž podle svého vlastního rozhodnutí, které je celkem pochopitelné, uvážíme-li, že pan Ladislav Wild je mladý a krásný muž.
Mladší dcera Libuše se vdávat nebude a továrník Mikulka ani neví, že by měla nějakou známost. Tvrzení pana účetního o tom, že ho Libuše miluje, považuje za trochu domýšlivé. Nemíní se plést svým dcerám do volby životního druha, ale měl by určité výhrady proti tomu, aby měl zetě, který podléhá takovým teatrálním záchvatům a prokazuje takový nedostatek sebeovládání jako pan Sláma.
“Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru” dodává, že se jí nepodařilo zjistit, zda při hádce mezi oběma muži příval prudkých slov opravdu udeřil na pentličku doutníkového kouře tak, že poplašeně zavlála, ztratila souvislost a trhala se v malinké šedavé obláčky. Možné to je.
Jmenovaná kancelář ještě upozorňuje, že toto je jen jeden z nespočetných případů, kdy skutečnost je autorem postavena na hlavu. Všimněte si laskavě, že v románu je výstup mezi továrníkem a účetním popsán tak, jako by byl Ivan Sláma svého šéfa morálně zdeptal, zatímco skutečnost nám představuje pana účetního jako hrdinu velmi pochybného, člověka potrhlého, ba možno říci mírně praštěného.
Ukázkou neserióznosti snad ještě nápadnější je tento úryvek z románu…
…S uctivým pozdravem Váš sluha
Saturnin
Citace z románu Zdeňka Jirotky – Saturnin (1942)

 

 

* * * * *

Baky se představuje:

"Necitlivě jsem vzal za plyn, motorka se postavila na zadní, setřásla mě a po zadním odfrčela do kukuřice. První zkušenost s velkou motorkou. Byla to taková ta podomácku slepená kroska pro drandění po poli a psal se rok 1972. Klukoviny se časem přehouply do závislosti a od té doby mě přes všechny životní peripetie nějaký šílený jednostopý motorový stroj vždy provází."
Příspěvek byl publikován v rubrice Ostatní články se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

1 komentář u Setapouch

  1. Tatiik napsal:

    Tentokrát jsem se opravdu pobavil. I když přímo k smíchu to tedy právě není. Karle, nevím jak to děláš, ale teď dooost dobře!
    Ano, z historie se lze poučit, nejen v sekci “Technika”.

Napsat komentář